Jdu s kůží na trh...
♫♫♪♥ ♫♫♪♥ ♫♪♥ ♫♪♥ ♥
Jmenuji se Renata narodila jsem se v Praze a zde jsem též vyrůstala.Protože jsem ale znala jenom cestu z práce domů,vůbec Prahu neznááám,jen opravdu to základní...
Mám ještě dvě starší sestry:Alenu a Drahomíru.Naše iniciály dávají zvláštní význam,který by mi nenapadl,kdyby mi ho sestra Drahomíra neřekla,naše iniciály jmen,přesně podle narození tvoří slovo:DAR!
Ve druhé třídě mi rodiče přihlásili do hudebky
na klavír a tak jsem pilně cvičila.Hrála jsem na několika soutěžích,z jedné mám diplom za 3.místo ve čtyřhře.
Vystupovala jsem na spoustě koncertů a můžu jen litovat,
že v té době rodiče neměli kameru,ani foťák,abych
měla na toto mé šťastné období vzpomínky.
Učila mi manželka skladatele Klementa Slavického-Vlasta,která byla vůbec první hlasatelka československého rozhlasu.
V roce 1970 jsem nastoupila na tříleté železniční učiliště,vedené žst.Praha-hlavní nádraží. Zde jsem procházela různými pracovišti.
Nejvíc mi bavilo pracovat jako hlasatelka v rozhlase a telefonní operátorka u výpravčího- dispečera.
Na hlavním nádraží jsem se seznámila se svým prvním mužem Jaroslavem,se kterým jsem byla 11 let.
Protože si můj otec nepřál,abych se vdala,udělal to nejhorší,co může rodič udělat.Aby mi co nejvíc ublížil,piáno které mi koupil,daroval mé nejstarší sestře.
Ta místo,aby tuto nabídku odmítla,piáno si vzala.
Moje sestra to může vidět jinak,po svééém,jenže jsem si to prožila právě já a tak já to vidím takto.Jednou,po létech jsem jí navštívila s mým mužem,myslela jsem si,že by mi mohla říct,že toho lituje,že se toho měla vzdát,místo toho nás oba vyhodila!
Měla tři děti a jakoby to osud sám řídil,ani jedno k hudbě neinklinovalo.Piáno má u sebe dodnes jen na "parádu".30let jsem na klavír nehrála a tak vše,co jsem se naučila je pryč.
Po smrti otce mi v roce 2004 maminka za piáno jako satisfakci,koupila klávesy.Umím hrát ty svoje "šumařiny"
a to,co jsem se sama z hlavy naučila.
Naštěstí lásku ke zpěvu a hudbě mi nikdo nemohl vzít.
Se svým prvním manželem jsme bydleli a pracovali ve městě,kde byla továrna na náboje:SELIER-BELOT,kde se nám v roce 1975 narodila první dcera Alice.
Pak jsme se přestěhovali na čas do nedostavěného domku mého otce do Prahy.
V roce 1979 se nám narodila druhá dcera Renatka.
Po té jsme byli "vystrnaděni" do jiného bytu 1+1 bez příslušenství,aby moje nejstarší sestra mohla dostavět dům našeho otce.Jejich plán byl prostý,zbavit se nás stůj,co stůj.
A tak švagr rozkopal schody,které vedly ke vrátkům.Donutili nás výměnu přijmout a odstěhovat se.Nikdo se mnou nic neřešil, na nic se neptal, nic nevysvětloval...ale nakonec všechno zlééé,je pro něco dobréé!
Tento maličký byt,byl pro mně tragédií, ale nemohla jsem nic dělat. Zde jsem pracovala na ubytovně. Odpoledne jsem chodila ještě uklízet.Takže jsem se měla co otáčet.
Protože jsem v manželství velmi trpěla, nebylo únosné s dětmi dál tak žít.I tak jsem svou trpělivostí vydržela v manželství dost dlouho.
V roce 1985 jsem se po 11.letech rozvedla.Do tohoto bytu si bez mého svolení přivedl ženskou,která se nestyděla s námi sdílet už tak maličký byt.
Kdo neprožil, nepochopí, jaké trauma jsem prožívala.Nedá se ani psát,co všechno jsem viděla,když jsem chodila kontrolovat děti,jestli jsou v pořádku, protože spaly ve stejné místnosti s nimi.
vsuvka
...Po téměř 25 letech jsem se s ní setkala.Řekla mi, že už by nikdy takovou věc neudělala, aby vzala dětem tátu, protože jí to štěstí nepřineslo. I ona se stala pro něj boxovacím pytlem .
Co na to říct? Možná se ptáte co jsem v této chvíli cítila, jestli jsem jí to přála, či odpustila?
To co chtěla si vzala, prožila si s ním peripetie co já, jen já tuto zkušenost mám delší.Necítím žádnou nenávist, ani jsem si "nemnula" ruce, jako že "dobře jí tak". Já nelituji že jsem se rozvedla, protože jsem poznala moc hodného muže.Asi to tak mělo být.
konec vsuvky ...
V roce 1985 jsme dostali byt v jiné části Prahy.
Byli jsme rozvedeni a byt nám dávali každému zvlášť.
Když ale pracovnice na výboru onemocněla,vzala to do parády její kolegyně.
Ta nám řekla,že rozvodem nezaniká nárok na byt.A proto nám dali byt jenom jeden.
Prožívala jsem tak neskutečné peklo a peripetie.
Starý dům měl být zlikvidován,v něm zůstal bydlet naprosto sám,se svou už druhou ženou a 2dětmi bez sousedů, protože jsme dostali všichni nové byty.
Jemu pak úřad přecejen nabídl jiný byt v Praze,protože se nakonec „našeho“ bytu vzdal, abych jej mohla vůbec převzít sama,jinak by se do bytu nakvartýroval i s tou svou fuchtlí.
On ale toužil též po panelákovém bytě, takže další nabízený byt,který byl špecielně pro něj, nepřijal.Přitom to byl docela pěkný byt!
Snad se mu to stalo osudným.
V roce 1990 ho v předmětném domě zastřelil neznámý a tajemný noční návštěvník.
Nikdy jeho vraha nenašli, a tak pořád běhá mezi námi.
V červnu roku 1986,kdy bylo Alici 9 let a Renatce 5 let, jsem se seznámila se svým druhým mužem Ivošem. Závazků se nebál, šel do toho se mnou a tak jsme naše děti spolu vychovali.
Nesmírně mi pomohl a i když byly i těžké chvíle v našem manželství,všechno jsme společně vydrželi.
Naposledy jsem pracovala ve špičkovém hotelu v Praze jako pokojská, kde jsem prožívala své nejkrásnější pracovní období
v životě.Tato práce pokojské mě neskutečně naplňovala a těšila.
V roce 1998 jsem se podrobila operaci krční páteře, po které mi manžel poprvé a naposledy odvezl do lázní.
Datum 23.1.2000 si budeme pamatovat s manželem do smrti.
V tento den manžela "navštívila" v práci mozková potvora, která jej vyřadila již natrvalo z pracovního procesu.Bylo mu pouhých 43 let.
Pro mne je naprosto normální, že v těžkém životním období jsem zůstala po boku svého milovaného muže.
Nejkrásnější pocit prožívám vždy,když se můj manžel na mně usměje
a u svého "country ráádia" si "zpíváá".
To je právě ona síla, která mi dodává "úúžasnou" energii vše zvládat tak, abychom oba prožívali šťastný a plnohodnotný život.Naplňuje mi štěstím, že jsme od onoho roku 2000 spolu dokázali ujít opravdový kus cesty.
I přes informaci od doktorů, že se manžel stane ležákem,se dokáže postavit na své vlastní nohy a to je naprostá priorita pro nás.
Mohu být klidná,že jsem pro svou životní lásku udělala vše,
co bylo v mých silách...
Ještě budu pokračovat,protože to,co jsem doposud napsala ještě nebylo konečné vyprávění,ještě se mááte NA CO těšit,milááánkovéé!
hihih
******************************************
Na ně musím mít klid a čas.Rozlousknu vám oříšek,jako Popelka, proč mám právě takovou přezdívku,jakou mám:"PRALINKA".
Má to svůj smysl.
Jako mnozí jiní i já jsem se "nežinýrovala" a užívala jsem si život,ve kterém nesměl chybět alkohol. Co by to bylo za oslavy, kde se nepije a nekouří.I já jsem svého času kouřila a pila.Jakmile jsem byla ale těhotná s první dcerou (1975) ,tak mi to s prominutím tak smrdělo,že jsem s cigaretou okamžitě přestala.Ale po porodu za nějaký čas jsem s tím zase začala.
Za 4 roky po té jsem přestala kouřit zase.Proč?Protože jsem, jak jinak,čekala mimčo.Po druhém porodu jsem zase po nějakém čase začla kouřit.Trvale s kouřením jsem rozvázala pracovní poměr někdy v roce 1988.Trvá to dodnes,čemuž jsem opravdu velmi ráda.Zvláště když si uvědomíme,že našimi vydřenými penězi podporujeme panděra ve vládě a rozpočet naší republiky..Řekla jsem si,že nebudu DOTOVAT ze svých peněz lidi, kteří mají už tak vysoké "kapesné".
Svoje pití má každý pod kontrolou,to je jasné,aspoň je o tom člověk přesvědčen,že není pijan ani ladič,že on je tím páánem,který si problém ukočíruje sáám.Tak tomu bylo
i u mně.Já měla ale to štěstí /?/-že jsem byla veselá i bez pití,takže na mě nikdo naprosto nepoznal, že jsem "nasosanáá".Ani sousedi,ani doktoři.
Když se stala manželovi mozková příhoda,neměla jsem nikoho,jak jsem již psala,kdo by mě psychicky podpořil,pohladil,poradil.Jen jeden kamarád tu byl vždycky,věrně a neochvějně:alkokol.
Ačkoliv jsem byla ve stavu povznáášejícím,vždycky jsem
na prvním místě měla starost o manžela a jeho uzdravení.
Naštěstí jsem opravdu měla pořád tu záklopku a hranici zodpovědnosti.To bylo pro mně opravdu veliké štěstí,že jsem se dokázala ovládnout a hlavně si přiznat,že dělám něco špatně.
V momentě,kdy se manželovi mozková příhoda opakovala,tak jsem byla tak zoufaláááá,že se mi "alkoholové otěže" vymkly z ruky a já jsem sama v sobě hledala sílu.
První krok je, si toto vše chtít uvědomit.Promlouvala jsem sama k sobě,protože to už bylo delirium tremens-jakmile jsem se ráno vzbudila,už jsem si dala víno-nakupovala jsem ho po kartonech."Vyžahla"jsem klidně dvě krabice denně.Já pila i litry rumu!Jako vodu!Žádný alkohol přede mnou "neutekl"!
Co teklo,bylo moje! Nepoznal to na mně ale ani jeden doktor,jak píši,byla a jsem pořád♪ velmi veselá.Uměla jsem se v tom otáčet, aby na mně nikdo nic nepoznal.
Posléze ale už to bylo naprosto nelidské,až nedůstojné,co jsem prožívala.Sáhla jsem si na samé dno.Ptala jsem se sama sebe,jestli chci chodit k doktorům,kteří by mi poslali tak♪jako tak♪na léčení.Představovala jsem si,jak to tam asi chodí♪
Z filmů♪kolektivní sezení,brebentění ostatních i moje,
proč to dělám,co z toho mám,co mi k tomu vede atd.Musela bych poslouchat cizí lidi,co oni prožívali♪
Co je k pití vedlo a představa,že by tam dospělého člověka buzerovali a omezovali mojí osobní svobodu,mně nahánělo doslova hrůzu.Tato moje "individuelní terapie" mně natolik vyléčila,že jsem si řekla:tohle holka,nemáš za potřebí prožívat,ty máš pro koho žít.
Našla jsem si zálibu v PC-který jsme sice měli už od roku 1992,ale neměli jsme internet,ani to správné vybavení-takže jsem nechala PC zrekonstruovat,aby můj zeť nemusel chodit
s disketama,jako agent s teplou vodou! Měl jich třeba 30.
Nahrál hru do PC a po hodině nahrávání zjistil,že to PC "neutahne" - hra nešla spustit! Bylo mi ho strašně líto.Tak jsem začla jednat.Nechala jsem přidělat DVD-CD do PC-nový monitor atd.
Internet máme teprve od prosince 2007.
V tento den,který je pro mně v tomto směru opravdu historická událost č.1.zrovna přestaly platit 0.10 haléře a 0.20 haléře.Tento den měl datum 31.10.2003!
Každý máme dvě volby-buď být naštvaný a nadávat na všechno okolo sebe-což stejně nezměníme-a nebo se povznést nad vším a brát život s legrací a užívat si radosti na světě.Já jsem si prostě vybrala.
...Být známá celebrita, byly by toho plné noviny, blejskaly by u náás foťáky,vrčely by kamery a na každé hlavní straně novin
a časopisůůů by byl nááápis " PRALINKÁÁÁÁ
, co se sama uzzzdraviláááá
...čččtěte si lidiččky ♥PRALINČINY♥ píísničky,kúúpujte novinýý do kažždé rodinýýý...hihih♪cink♥♫♥
Takhle to víte jenom vy, moji čtenáááři, kteří jste se prokousali ve čtení až sem, a to není zase tak málo!
Odpovědi na otázky
Odpovídám na dotaz Dae..., zda věděl manžel a děti o mé závislosti.Věděli to všichni, ale nikdo to se mnou nekonzultoval, neprobíral, neřešil, nevyčítal.Děti asi proto, že nechtěly zasahovat do mého života.Manžel byl velmi šťastný, že je doma,že je o něj postaráno po nemoci po všech stránkách.Nikdy mi nic nedirigoval, nenutil, nezakazoval. Já vlastně nevím ,kde jsem vzala v sobě tolik síly tuto nebezpečnou závislost řešit tak RADIKÁLNĚ.Nemám ráda zdlouhavé a polovičaté věci. Jen ta představa, být zavřená v psychiatrické léčebně, ve mně ještě teď vyvolává návaly horkosti...
♥♫♪♥ ♫ ♪ ♥
Odpověď pro Conny: Otazníky jsou tu proto, aby se zodpověděly. Pokud se týká dětí, když byly malé v té době jsem nebyla žádný "závislák", ptáš-li se na toto.Pokud se něco oslavovalo, vždycky jsem znala svou míru pití a zodpovědnosti asi tak, jako ostatní lidi, kteří mají děti a slaví svátky, či narozeniny.Nikdy mi neřekly slůvko výčitek, protože nebyl důvod.Silná závislost mně "čapla" až když děti odešly z domova a manžel onemocněl.Děkuji Ti za otázku.
http://cz.youtube.com/watch?v=T0JR9Z-bEI8
Přehrajte si:J.Nohavica:PANE PREZIDENTE
*********
http://cz.youtube.com/watch?v=WfjfUAL3ChU Přehrajte si:Judita Čeřovská:Můůůj ideáál
Zjistlila jsem,že když mi sem píšete své příspěvky,že se neukazují srdíčka a notičky.To je ale šlendriáááán!!
Škyt
*********
***Tak ať žijou ♥PRALINKY♥ ***
PS.Děkuji za váš zájem o můj osud a na případné otázky,velmi ráda odpovím.
*********
Moje maminka mi umřela
.
20.května letošního roku:2015 mi zemřela maminka,
v nedožitých 94 letech.
Myslela jsem,jak se se sestrama semkneme,jak se budeme navštěvovat, že budeme na maminku spolu vzpomííínat.Tak si to ostatně i sama přála,že si budeme vááážit života i jedna druhé a s láskou na ní budeme společně vzpomínat.
Místo toho mi nejstarší pražská sestra řekla,že tím,že maminka umřela, to u níííííí všechno KONČÍ a NIC JÍ VÍC NEZAJÍMÁÁÁ! A to je jí 70let.Myslela jsem,že když mně v dětství byla tak blízká,jako máma,že mně má ráááda
.
Nemůžu ani slovem popsat, jak na mně toto její bezcitné jednání zapůsobilo.Její zrada,kterou mi svým vyřčením způsobila, je po tom,co mi sebrala moje piáno, další neskutečná ráána do srdce!
V den úmrtí jsem sestře nabídla pomoc,že s ní vyřídím pohřeb.Místo mé nabídnuté pomoci pohřeb raději vyřizovala pro nás s naprosto cizím člověkem,který neměl o naší rodině ani ánung.
Nikdy se nezajímal o nikoho z nás,ani jedinkrááát neprojevil žádný zájem o kontakt s náma,že by přijel,nic.
Jen byt po mamince ho zajímal a ten dostal.Je to mojí sestry krumlovské zeťák.
V den pohřbu,když jsem si myslela,že se s maminkou půjdeme SPOLEČNĚ k otevřené rakvi důůůstojně rozloučit♪ všechny TŘI DĚTI,mně čekala dalšíííí zrada.
Sestry,ačkoliv věděly,že jsem na cestě-včas-byli jsme tam hodinu před obřadem-na mně nepočkaly.Nejstarší sestra mi řekla,že už maminku NEUVIDÍM!.Musela jsem se extra dožadovat otevření rakve,abych se s maminkou mohla rozloučit aspoň sama s vnoučkem a jednou z dcer.Druhá naše dcera chtěla později babičku také vidět,ale páni mi řekli,že my už jsme poslední,komu rakev otvírají.Ostatní rodina již neměla možnost se s maminkou rozloučit.To teda bylo bezcitně vymyšlenééé!Něco tak bezohledného by snad neudělal ani ten největší nepřííítel:bezmozeček.Víte,že nemám ani fotku maminky v rakvi?Prý,že jí sestra nenechala fotit!
Tatínka mám,jeho sestru tééééž,strejdu,ale maminku ne.
Další rána pro mně byla,když kněz měl řeč o mamince,jak žila,že byla čiperná do poslední chvíle.Najednou jsem slyšela,jako ze záhrobí...že se o ní staraly JEN DVĚ dcery
,ale ŽE JSME SE S MANŽELEM O NI TAKY STARALI,O TOM ANI PŮL SLOVA! Chtěla jsem se zvednout a říct:PANE FARÁŘI,VY ALE JSTE NEDOSTAL PRAVDIVOU INFORMACI,JÁ JSEM TAKY DCERA,KTERÁ SE STARALA O SVOU MAMINKU.
Věděla jsem,že by se to nehodilo...a tak jsem musela řeč PROTRPĚT AŽ DO KONCE.
Starala se i naše mladší dcera,maminka k ní jezdila,dcera pro maminku vařila,vozila plný kočár jídla,nákupu,pomáhala jí s hroznovým vínem,který maminka pěstovala,koupila jí hadici a víno zalévala.Dávala naší mamince peníze,zaplatila jí NA CELÝ ROK TV SPOLEČNOST
.....něco tak podléééého a sssprostééého jsem ve svéém životě nezažila....
.Naše dcera,troufnu si tvrdit,že byla jedináá,kdo naší mamince peníze dával.Každej si k ní chodil jen půjčovat penííííze.Hlavně nejstarší sestra.
Já jediná z celé rodiny, jsem si peníze nikdy od maminky nepůjčila.Nepotřebovala jsem,protože umím hospodařit.Jen NEVYZRÁÁLÝ jedinec může říct:ON SE VŽDYCKY NĚJAKEJ TROUBA NAJDE,KDO MI PŮJČÍ!
Manžel,který je na půl těla ochrnutý,pro mojí maminku však,když k nám jezdila,vstával v pět hodin, jednou rukou vše připravoval,loupal cibuli,krájel a škrábal brambory,prostě s láskou pro maminku vařil.
Jak můůůže člověk člověku,vlastní "kuref",takhle ublížit???
Kdo myslíte,že řeč pro faráře dal k dispozici?
Moje nejstarší sestra,páč ona vyřizovala s tím cizím pánem pro naší rodinu, pohřeb.Nemám adekvátní výraz pro to,co jsem si prožívala.
Sebestředná a bezcitná sestra, se pasovala do UNIVERZÁLNÍHO DĚDICE a GENERÁLA,KTERÝ MÁ NA VŠE MONOPOL.
A tak po maminčině smrti,ačkoliv mám dvě sestry,jsem zůstala sama.To by maminka koukala,jak se sestry vybarvily.Jako bych nikdy nebyla jejich sestra a dcera naší maminky.
Neřešily se mnou po smrti dědictví, naprosto nic,co jsem očekávala.
I notáře jsem si musela sama o své iniciativě zjistit.Sestry mi nezavolaly,aby se mnou TAKY ŘEŠILY,co bylo potřeba ohledně pozůstalosti,o čem se poradit,NIC.
Nedaly mi ani JEDINÝ PŘÍVĚŠEK,který měla maminka na krku,když šla do nemocnice.Když jsem to zmínila u notáře,DĚLALY OBĚ,ŽE OHLUCHLY.Ani jedna ze sester neřekla:TAK JÁ TI TEN JEDEN ŘETÍZEK NA PAMÁTKU PO MAMINCE DÁM! Čučely tam do stolu,jako by se jich to vůůůbec netýkalo.
Jednou mi pán napsal meil,abychom se sešly v maminčině bytě,ve kterém před smrtí bydlela.Byt byl už prrošmejděnej,penííze fuč,které maminka měla ukryté v hotovosti.Oni si mysleli,že nevíme s dcerou NIC?
Ještě jednu návštěvu mi dovolil s dcerou a vnučkou,když jsem ale chtěla vidět "jeho ústy" na pohřební hostině avizovanou PLNOU MOC od maminky,řekl,CO KDYŽ JÁ JÍ NECHCI UKÁZAT!!!Co to jako je za jednání?Já kdybych měla plnou moc,tak jí ukážu BEZ ŘEČÍ.Každý slušně vychovaný člověk by plnou moc OD NĚKOHO ukázal automaticky. Jemu dělalo dobře,že je "na koni" o proti mně.Věděl,že byt už má v kapse a tak ho nic víc nezajímalo.Jako tu mou sestru nejstarší.
A tak už mně do maminčina bytu nepustil,abych si přeci jen mohla ještě něco vzít na památku.Copak se to dá zvládnout za 1-2 návštěvy?
Musím poznamenat,aby pravdě bylo učiněno zadost,že je pravdou to,že si nás za života maminky pozvali s neteří-jeho ženou a záároveň dcerou mojí prostřední sestry,kde řekli,že si hypotéku můžeme vzít kdo chceme.Myslela jsem si,že je to poctivej a čestnej chlap,že ví,že by nás dvě sestry připravil o dědictví.Měla jsem za to,že se jednou byt prodá,on si odečte své náklady a částka se rozdělí na tři díly.
To jsem se ale spletla.Slíbili mamince vrátit prvopočáteční částku,kterou zaplatila,ale zůstalo jen
u slibu,protože po smrti se tato suma v dědictví nepotvrdila.Třeba na mou SMS neteř zareaguje a poctivě se vyrovná.To já v této chvíli nemohu předvídat.Ve chvíli,kdy toto píšu:8.9.2015 se to ještě nestalo a nestalo se tak ani do dnešního dne 30.10.2016.Neteř neměla ani tolik slušnosti,aby mi na SMS odpověděla.
Víc nebudu psát,on každej stejně dostane za svéééé činy jednou to,co si zaslouží.
Přijde mi,jako bych se narodila do úúúúplně jiné rodiny.
